Část 2: Přesčasy
Druhá ze série tematických částí výsledků dotazníkového šetření OALPZ.
Přesčasy
Respondenti odpovídali na otázku: „Kolik hodin přesčasové práce obvykle odpracujete za 1 měsíc?“ Odpovědi byly rozděleny do intervalových pásem po 10 hodinách (0 hodin, 1–10 hodin, 11–20 hodin atd.), což umožnilo porovnat intenzitu přesčasové zátěže mezi jednotlivými skupinami respondentů.
Přesčasy podle krajů – laboratorní profese
Hodnocení přesčasové práce je v této části zpracováno podrobně a graficky pro laboratorní profesní skupiny, tedy zdravotní laboranty, laboratorní asistenty a odborné pracovníky v laboratorních metodách (OPLM). Tyto profese tvoří největší a současně nejlépe porovnatelnou část celého souboru, což umožňuje sledovat regionální rozdíly podrobněji než u ostatních profesních skupin.
U menších profesních skupin by při rozdělení podle jednotlivých krajů mohlo docházet ke zkreslení výsledků vlivem nízkého počtu odpovědí. Z tohoto důvodu jsou do grafu zahrnuty pouze kraje, ve kterých bylo alespoň 15 laboratorních odpovědí.
Graf ukazuje podíl respondentů, kteří uvedli 21 a více hodin přesčasové práce za měsíc. Nejvyšší podíl vychází v Pardubickém kraji (60,5 %), následovaném Královéhradeckým krajem (55,6 %) a Středočeským krajem (40,7 %).
Rozložení přesčasové práce se mezi jednotlivými kraji výrazně liší. Nejvyšší koncentrace vysokých přesčasových pásem se objevuje především v Pardubickém kraji, Praze a Moravskoslezském kraji. To podporuje závěr, že nadměrná pracovní zátěž představuje širší systémový problém části zdravotnických provozů.
Přesčasy a pracovní zátěž – laboratorní profese
Přesčasová práce patří mezi nejvýraznější témata celého šetření. V laboratorním podsouboru uvedlo pouze 14,2 % respondentů, že nemá žádné přesčasy. Naopak přibližně třetina laboratorních pracovníků vykazuje 21 a více hodin přesčasové práce měsíčně.
Nejčastější kategorií zůstává pásmo 1–10 hodin přesčasů měsíčně (36,8 %), významná část respondentů se však pohybuje i ve vyšších pásmech pracovní zátěže. Přibližně každý osmý respondent uvedl více než 40 hodin přesčasové práce za měsíc.
Rozdíly se objevují také mezi jednotlivými laboratorními profesemi. Laboranti a laboratorní asistenti vykazovali vyšší přesčasovou zátěž než odborní pracovníci v laboratorních metodách (OPLM). Pásmo 21 a více hodin přesčasů měsíčně uvedlo 33,1 % laborantů a laboratorních asistentů, zatímco u OPLM šlo o 22,0 % respondentů.
Analýza zároveň ukazuje souvislost mezi rostoucí přesčasovou zátěží a nespokojeností pracovníků. S vyšším počtem přesčasových hodin roste podíl respondentů, kteří upozorňují na nesoulad mezi náročností práce a odměňováním, na nadměrné přesčasy i na nedostatečné příplatky. Výsledky tak naznačují, že problém přesčasové práce nesouvisí pouze s organizací směn, ale také s celkovým nastavením pracovních podmínek a finančního ohodnocení.
Přesčasová zátěž se přitom nekoncentruje rovnoměrně napříč laboratorními obory. Největší zastoupení v souboru mají laboratoře biochemické, hematologické a transfuzní oddělení, tedy provozy, které běžně zajišťují statimová a urgentní vyšetření v návaznosti na nepřetržitý provoz nemocnic.
Lze proto předpokládat, že vyšší přesčasová zátěž části laboratorních pracovníků souvisí právě s potřebou nepřetržité dostupnosti laboratorní diagnostiky pro akutní nemocniční péči. Výsledky tak pravděpodobně neodrážejí pouze personální problém jednotlivých pracovišť, ale také systémové nároky provozu nemocniční laboratorní péče.
Kompenzace přesčasové práce – laboratorní profese
U laboratorních profesí z tohoto dotazníkového šetření vyplývá, že není důležitý pouze samotný počet přesčasových hodin, ale také způsob, jakým jsou přesčasy vykazovány a kompenzovány. Nejčastější odpovědí bylo proplacení přesčasů (38,6 %), následované náhradním volnem (34,5 %). Téměř čtvrtina laboratorních respondentů uvedla kombinaci obou způsobů kompenzace (24,1 %).
Z hlediska další interpretace je důležité také to, že 8,1 % laboratorních respondentů uvedlo, že přesčasová práce není formálně vykázána v plném rozsahu. To naznačuje, že problém přesčasů nespočívá pouze v objemu práce navíc, ale také v transparentnosti její evidence a kompenzace.
U této otázky šlo o vícenásobný výběr, proto se procenta vztahují k počtu laboratorních respondentů a jejich součet nepředstavuje 100 %.
Volné odpovědi: přesčasy, odměňování a vnímaná spravedlnost
Otevřené odpovědi respondentů ukazují, že samotný počet přesčasových hodin není jediným problémem. Velmi často se vrací téma nejasné evidence přesčasové práce, rozdílů v kompenzaci mezi jednotlivými pracovišti a pocitu, že finanční ohodnocení neodpovídá skutečné náročnosti provozu.
V laboratorním podsouboru je nejčastější formou kompenzace klasické proplácení přesčasů (38,6 %), vedle něj se však výrazně objevuje také náhradní volno, kombinované režimy i odpovědi, že přesčasová práce není vykázána v plném rozsahu.
Tomu odpovídají i další části šetření. Stížnosti na nesoulad mezi náročností práce a mzdovým ohodnocením (44,9 %) nebo na nízké a nerovnoměrné příplatky (30,7 %) se objevují častěji než samotné označení „nadměrné přesčasy“ (9,9 %).
Výsledky tak naznačují, že významnou část nespokojenosti nepředstavuje pouze samotný objem práce navíc, ale také způsob její evidence, organizace a finančního ocenění.
Přesčasová zátěž dalších sledovaných profesních skupin
Přesčasová práce se mezi jednotlivými profesními skupinami zastoupenými v dotazníkovém šetření OALPZ výrazně liší. Přestože hlavní část souboru tvořily laboratorní profese, šetření bylo cíleně zaměřeno také na další odborné zdravotnické pracovníky, které OALPZ dlouhodobě zastupuje a jejichž pracovní podmínky sleduje.
Zdravotničtí záchranáři nejčastěji uváděli 11–20 hodin přesčasů měsíčně, přičemž orientační průměr vycházel na 18,7 hodiny za měsíc.
Podobný orientační průměr byl zjištěn také u sanitářů (18,6 hodiny), přestože u nich bylo nejčastěji uváděným pásmem 1–10 hodin přesčasové práce. Výsledek naznačuje větší rozdíly uvnitř této skupiny a přítomnost části respondentů s výrazně vyšší přesčasovou zátěží.
Výrazně nejvyšší přesčasová zátěž se objevovala u radiologických pracovníků, kde nejčastější kategorií bylo 31–40 hodin měsíčně a orientační průměr dosahoval 30,2 hodiny za měsíc.
Naopak nejnižší průměrná přesčasová zátěž byla zaznamenána v našem dotazníkovém šetření u pracovníků v lékárnách (9,7 hodiny měsíčně), kde stejně jako u sanitářů převažovalo pásmo 1–10 hodin přesčasové práce.